Trh
Začalo to s Johnem Lockem. John Locke zavádí pojem vlastnictví. Má tři podmínky pro spravedlivé soukromé právo a majetek. A ty tři podmínky jsou: Musí zbýt dost pro ostatní, nesmíte ho nechat zpustnout a to nejdůležitější je, že do něj musíte investovat svou práci. Zní to spravedlivě – investujeme do světa svou práci a pak jsme oprávněni vlastnit výsledný produkt. Pokud je na světě dost pro ostatní a pokud ho nenecháte zchátrat a nedopustíte žádné plýtvání, pak je to v pořádku. Locke strávil spoustu času prací na svých slavných pojednáních o vládě, které jsou od té doby uznávánými texty pro pochopení ekonomiky a politiky a práva. Dodnes se tyto klasické texty studují. Takže, představil ty 3 podmínky – a vy už skoro přemýšlíte, ať už jste zastáncem soukromého vlastnictví nebo ne, že představil velmi dobře přijatelnou a účinnou obranu soukromého vlastnictví. Ale, on od ní upustil! Upustil od ní jakoby nic. V jedné jediné větě. Říká: „Jakmile do toho jednou vstoupily za tichého souhlasu člověka peníze, stalo se z toho…“ a neříká, že všechny podmínky jsou tím zrušeny nebo vymazány, ale přesně to se stalo. Takže nyní už nemáme výrobek a váš majetek vydělaný vaší vlastní prací. Kdepak, peníze nyní kupují práci. Už se neberou ohledy na to, jestli zbývá dost na ostatní. Už se neberou ohledy na to, zda chátrá, protože říká, že peníze jsou jako zlato a stříbro a zlato nemůže chátrat, a proto peníze nemohou být zodpovědné za plýtvání, což je směšné. Nemluvíme zde o penězích a stříbru, mluvíme o jejich následcích. Je to jeden logický klam za druhým. Ta nejvíce zarážející logická iluze, která mu tady projde… Ale která se hodí majitelům kapitálu a jejich zájmům… Pak přijde Adam Smith a co do toho přidá je náboženství. Locke začal s tím, že Bůh to tak stvořil, že to je Boží právo. A teď tu máme Smitha se svým pořekadlem „Není to jen boží…“ Ve skutečnosti to tak přesně neříká, ale filozoficky to tak v podstatě je. Říká, že to není jen otázka soukromého vlastnictví. Vše, co je nyní „předpokládáno“, tak to je DANÉ. A že tu máme „‚investory, kteří kupují práci“, je DANÉ. Neexistuje žádný limit, kolik práce jiných lidí si mohou koupit, kolik si mohou nahromadit, jak velkou nerovnost – to vše je nyní dané. A tak přijde s jeho velkou myšlenkou, která je opět jen představená v závorkách – mimochodem. Víte, když lidi nabízí zboží na prodej – nabídka a ostatní nakupují – poptávka a tak dále. Jak se nabídka rovná poptávce nebo poptávka rovná nabíce? Jak mohou dosáhnout rovnováhy? A to je jeden z hlavních nápadů ekonomie – jak se dostanou do rovnováhy. A on říká, že to je „NEVIDITELNÁ RUKA TRHU“, která je přináší do rovnováhy. Takže teď je „Bůh“ vlastně nevyhnutelný. Nejenže zaručuje právo na vlastnictví a všechny jeho pěněžní prostředky a jeho „přirozená práva“ ohledně toho, co řekl Locke. Nyní je „Bůh“ systém samotný. Smith v podstatě říká – a to musíte přečíst celé „Bohatství národů“, abyste našli tuto citaci. Říká: „Omezenost minimálních životních prostředků nastavuje limity reprodukce chudých, a že příroda se s tím nemůže vypořádat jinak, než odstraněním jejich dětí.“ Předpovídal evoluční teorii v tom nejhorším smyslu. To bylo hodně před Darwinem. Nazval je „rasou dělníků“. Jak můžete vidět, byl tu zabudován vrozený rasismus, vrozená celoživotní slepota k zabíjení nespočtu dětí. A on si myslel, že to je „neviditelná ruka“, která vyrovnává nabídku s poptávkou a naopak. Vidíte, jak je „Bůh“ moudrý? Můžete tedy vidět spoustu opravdu zhoubných, život zničujících, eko-genocidních věcí, které pokračují a mají, v jistém smyslu, základy i ve Smithovi. Když se podíváme na původní koncept takzvaného volného trhu – kapitalistického systému zahájeného ranými ekonomickými filosofy, jako třeba Adam Smith, vidíme, že původní záměr „trhu“ byl založen na skutečném, hmotném, života podporujícím zboží. Adam Smith nikdy nepomyslel na to, že ten nejvíce profitující ekonomický sektor na planetě bude nakonec v oblasti finančního obchodování, nebo takzvaného investování, kde samy peníze jsou jednoduše získány pohybem jiných peněz v svévolné hře, která nemá žádný produktivní význam pro společnost. Přesto, navzdory Smithovu záměru, byly dveře pro tak zdánlivě náhodné jevy doširoka otevřeny jedním z nejzákladnějších principů této teorie: Peníze samy o sobě jsou brány jako komodita. Dnes, v každé ekonomice světa – nehledě na jejich společenský systém, jsou peníze žádané kvůli pěnězům a ničemu jinému. Základní myšlenka, která byla záhadně kvalifikovaná Adamem Smithem s jeho náboženskou deklarací „neviditelné ruky“, znamená, že omezená, egoistická honba za touhle fiktivní komoditou nějak záhadně způsobí lidský a společenský blahobyt a pokrok. Skutečností je, že peněžní podnět zájmu nebo něco, co někteří označili jako „žebříček peněžních hodnot“ se nyní naprosto oddělil od základního životního zájmu, který můžeme označit jako „žebříček životních hodnot“. Došlo k tomu, že tu máme naprostý zmatek v ekonomické doktríně mezi těmito dvěma přístupy. Oni si myslí, že žebříček peněžních hodnot přináší žebříček životních hodnot, a proto říkají, že pokud se prodá více zboží, pokud HDP poroste, a tak dále, tak tu bude větší blahobyt. Můžeme vzít HDP jako základní ukazatel zdraví společnosti. No, tady vidíte ten zmatek. Je to rozmlouvání o žebříčku peněžních hodnot, což znamená všechny tržby a zisky, které jsou odvozené z prodeje zboží. A oni si to pletou s reprodukcí života. Takže už od začátku tu máme zabudované naprosté spojení peněz a žebříčku životních hodnot. Potýkáme se tedy s typem strukturovaného klamu, který se stává čím dál tím více fatální, čím více se hodnota peněz odděluje od vytváření čehokoliv. Je to tedy porucha systému, a tato porucha systému se zdá být osudnou.
Vítejte v systému
Ve dnešní společnosti málokdy slyšíte někoho mluvit o pokroku jejich země nebo společnosti, ve smyslu fyzického blahobytu, stavu štěstí, důvěry nebo společenské stability. Naopak tyto měřítka jsou nám prezetovány spíše skrze ekonomické abstrakce. Máme hrubý domácí produkt, index spotřebitelských cen, hodnotu burzy cenných papírů, míry inflace a tak dále. Ale říká nám to něco o skutečné hodnotě týkající se kvality lidských životů? Ne. Všechna tato měřítka se týkají hodnoty peněz samotných a ničeho jiného. Například, hrubý domácí produkt země je měřítko hodnoty prodaného zboží a služeb. Toto měřítko má být odrazem „životní úrovně“ lidí v určité zemi. Ve Spojených státech vyšla zdravotní péče na 17% HDP v roce 2009. To odpovídá více než 2,5 bilionu dolarů. Tudíž měla pozitivní dopad na toto ekonomické měřítko. A podle této logiky by bylo pro ekonomiku USA ještě lepší, kdyby se zdravotní služby víc prodražily. Možná na 3 biliony dolarů nebo 5 bilionů A to by vytvořilo větší růst, více pracovních míst, a tudíž chloubu ekonomů jako růst životního standardu v jejich zemi. Ale moment. Co vlastně zdravotní služby představují? No, NEMOCNÉ A UMÍRAJÍCÍ LIDI. Správně. Čím více nemocných lidí v Americe, tím lepší je ekonomika. Tohle není zveličování nebo cynický pohled. Pokud opravdu ustoupíme dostatečně daleko, uvědomíte si, že HDP nejenže neodráží skutečný veřejný nebo sociální zdravotní stav na žádné hmatatelné úrovni, ale že to je ve skutečnosti hlavně měřítko průmyslové neefektivity a společenského úpadku. A čím více jej vidíte stoupat, tím více se věci zhoršují s ohledem na osobní, společenskou a ekologickou integritu. K vytvoření zisku musíte vytvořit problémy. V současném systému nepřináší zisk záchrana životů, udržování rovnováhy na této planetě, mít spravedlnost, mír nebo cokoliv jiného. V tom prostě žádný zisk není. Existuje staré pořekadlo: „Protlač zákon a vytvoř obchod.“ Ať už chcete vytvořit byznys pro advokáta nebo kohokoliv jiného. Takže, zločin vytváří byznys, stejně jako destrukce vytváří byznys v Haiti. V této zemi (USA) máme nyní uvězněných zhruba 2 000 000 lidí A mnoho z nich je ve věznicích provozovaných soukromými společnostmi – Corrections Corporation of America, Wackenhut, které obchodují své akcie na Wall Street podle toho, kolik je lidí ve vězení. Tak to je na poblití. Ale je to odraz toho, co tento ekonomický systém vyžaduje. Takže co přesně tento ekonomický systém vyžaduje? Co je to, co drží náš ekonomický systém v chodu? Spotřeba. Nebo přesněji – CYKLICKÁ SPOTŘEBA. Když rozebereme základy klasické tržní ekonomiky, zůstane nám model peněžní směny, který prostě nemůže být zastaven nebo alespoň podstatně zpomalen, pokud má společnost, jak ji známe, zůstat funkční. V ekonomice jsou tři hlavní subjekty: zaměstnanec, zaměstnavatel a spotřebitel. Zaměstnanec prodává pracovní sílu zaměstnavateli za mzdu. Zaměstnavatel prodává svou výrobu, tedy zboží, spotřebiteli za příjem. A spotřebitel je samozřejmě akorát jiná role zaměstnavatele a zaměstnance, kteří tímto vracejí peníze zpět do systému, čímž umožňují pokračování cyklické spotřeby. Jinými slovy, světový trh je založen na předpokladu, že ve společnosti bude neustále dostatek poptávky po produktech, abychom mohli přesouvat peníze v takové míře, která udrží proces spotřeby v chodu. A tedy čím je rychlejší spotřeba, tím více roste tzv. hospodářský růst a tak to pokračuje. Ale počkat. Já myslel, že ekonomika má, no nevím, nějak „hospodařit“? Nesouvisí snad právě tento termín se zachováním a efektivitou a omezením plýtvání? Jak tedy náš systém, který požaduje spotřebu – a čím více, tím lépe, účinně chránit nebo se prostě chovat „hospodárně“? No… nechová. Záměr tržního systému je vlastně naprosto opačný, než co by opravdové hospodaření mělo dělat. A to je efektivní a opatrné nakládání se zdroji určenými pro výrobu a distribuci zboží zajišťujících přežití. Žijeme na omezené planetě s omezenými zdroji, kde například ropa, kterou používáme, potřebovala miliony let, aby se vytvořila. Kde nerosty, které používáme, vznikaly miliardy let. Takže, používat systém, který úmyslně podporuje zvyšování spotřeby kvůli takzvanému „hospodářskému růstu“, je naprosté ekologické šílenství. Žádné plýtvání, to je efektivita. Žádné plýtvání? Tento systém plýtvá více, než všechy systémy, co kdy existovaly. Každá úroveň organizace života a životních systémů je ve stavu krize, úpadku nebo kolapsu. Žádné noviny během posledních 30 let vám neřeknou nic jiného než, že všechny životní systémy upadají. Stejně jako sociální programy. Stejně jako dostupnost pitné vody. Zkuste jmenovat jedinou lidskou potřebu, která není ohrožena. Nemůžete. Žádná taková neexistuje a to je velmi, velmi zoufalé. Ale my jsme ani nepřišli na příčinu problému. Nechceme této přičině čelit. Chceme jen pokračovat v chodu. Víte, to je šílenství, když děláte stejnou věc pořád dokola, přestože je jasné, že nefunguje. Takže se ve skutečnosti nepotýkáte s ekonomickým systémem, řekl bych dokonce, že spíše s anti-ekonomickým systémem.
Anti-ekonomie
Existuje staré přísloví, že model konkurečního trhu hledá cestu, jak „vyrobit co nejlepší zboží za co nejmenší cenu.“ Tento výrok je v podstatě představa podnětu, který ospravedlňuje konkurenční boj, založený na předpokladu, že výsledek produkce je kvalitnější zboží. Pokud bych si chtěl vyrobit stůl pěkně od základu, samozřejmě bych ho vyrobil z toho nejlepšího, nejodolnějšího dostupného materiálu, ne? Se záměrem, aby mi vydržel co možná nejdéle. Proč bych měl chtít vyrobit nekvalitní věc, když vím, že pak ji budu muset vyrobit znovu, a tím spotřebovat další materiály a energii? No, jakkoliv se tohle zdá být rozumné v reálném světě, pokud jde o svět obchodu, nejen, že je to jasně nelogické, není to ani reálné. Je technicky nemožné vyrobit všechno nejlépe, pokud chce společnost být konkurenceschopná a zůstat cenově dostupná pro zákazníka. Doslova všechno, co je vyrobeno a na prodej v globální ekonomii je okamžitě méněcenné v momentě, kdy to je vyrobeno. Je to matematická nemožnost vyrobit technologicky nejdokonalejší, nejefektivnější a strategicky udržitelný produkt. Je to díky faktu, že tržní systém vyžaduje „nákladovou efektivitu“, neboli potřebu snižovat náklady, která je přítomna v každé fázi výroby. Od ceny práce, po cenu materiálů a obalů a tak dále. Tato soutěživá strategie samozřejmě zajišťuje, že veřejnost dá přednost jejich zboží před zbožím konkurenčních výrobců, kteří dělají úplně to samé, aby také měli konkurenceschopné, cenově dostupné zboží. Tento neměnně nešetrný důsledek systému se označuje jako „skutečné zastarávání“. Avšak toto je pouze část většího problému. Základní řídící princip tržního hospodářství – který mimochodem nenajdete v žádné učebnici, je následující: „Žádnému produktu nesmí být dovolena životnost delší, než jaká dovoluje pokračování cyklické spotřeby.“ Jinými slovy je nezbytné, aby se věci rozbíjely, selhávaly a porouchávaly během určité doby. To se označuje jako „plánované zastarávání“. Plánované zastarávání je základ obchodní strategie všech výrobců na světě. Samozřejmě jen málo z nich by otevřeně přiznalo takovou strategii, takže tento fakt maskují v právě zmíněném fenoménu skutečného zastarávání, který jsme teď probírali, zatímco často ignorují nebo dokonce potlačují nové technologické objevy, které by mohly vytvořit udržitelnější a trvanlivější zboží. A pokud by nebylo dostatečné plýtvání tím, že si tento systém v podstatě nemůže dovolit výrobu nejtrvanlivějšího a nejefektivnějšího zboží, plánované zastarávání záměrně uznává, že čím déle jakékoliv zboží funguje, tím horší je to pro udržení cyklické spotřeby, a tudíž pro tržní systém samotný. Jinak řečeno, s delší životností produktu klesá ekonomický růst, a tudíž tu je přímý, posílený podnět k zajištění krátké životnosti veškerého vyrobeného zboží. A ve skutečnosti nemůže tento systém fungovat jinak. Letmý pohled na množství skládek po celém světě dokazuje realitu zastarávání. Máme tu miliardy levně vyrobených mobilních telefonů, počítačů a jiné technologie. Každá plná vzácných, obtížně získávaných materiálů jako třeba zlato, coltan, měď, které nyní hnijí v ohromných haldách. Obvykle kvůli pouhé poruše nebo zastaralosti malých částí, které by – v konzervativní společnosti, byly nejspíše opraveny nebo zmodernizovány, a tím prodloužena životnost výrobku. Naneštěstí, jakkoli účinné se to může zdát v naší fyzické realitě – že žijeme na omezené planetě s omezenými zdroji, je to s ohledem na trh vysloveně neefektivní. Vyjádřeno ve větě: „Efektivita, udržitelnost a zachování jsou nepřáteli našeho ekonomického systému.“ Podobně jako fyzické zboží musí být neustále vyráběno a reprodukováno, nehledě na jejich ekologický dopad, trh služeb funguje na stejné logice. Pravdou je, že nelze peněžně profitovat na řešení problémů, na kterých zrovna vykonáváte své služby. A nakonec to poslední, co zdravotní systém opravdu chce, je vyléčení nemocí jako je rakovina, což by odstranilo bezpočet míst a biliony příjmů. A když už jsme u tohoto tématu – kriminalita a terorismus jsou v tomto systému dobré! Tedy alespoň ekonomicky, neboť zaměstnávají policii, vytvářejí vysoce cenné komodity pro bezpečnost, nemluvě o cenách věznic, které jsou v soukromém vlastnictví – kvůli zisku. A co třeba válka? Válečný průmysl v Americe tvoří obrovskou část HDP. Jeden z nejziskovějších průmyslů, který vyrábí smrtící a ničící zbraně. Oblíbená hra tohoto průmyslu je vyhodit věci do vzduchu a pak je znovu postavit, za účelem zisku. Toto jsme viděli u sakra dobře uzavřených miliardových smluv u války v Iráku. Závěr je ten, že negativní atributy společnosti se staly velmi výhodnými zakázkami pro průmysl a jakýkoliv zájem na řešení problémů nebo na udržitelnosti a zachování životního prostředí je v rozporu s ekonomickou udržitelností. A proto pokaždé, když vidíte růst HDP v nějaké zemi, jste svědky růstu nouze, skutečné nebo zinscenované. A samozřejmě nouze je zakořeněná v neefektivitě. Z toho důvodu znamená zvýšená nouze zvýšenou neefektivitu.
Porucha systému hodnot
Tzv. Americký sen je založený na nespoutaném konzumismu. Je založený na skutečnosti, že média a především obchodní reklama – všechny korporace, které potřebují tento nekonečný růst, přesvědčily nebo vymyly mozky většině lidí v Americe a ve světě, že musíme mít X materiálního bohatství a možnost získávat nekonečně více materiálního bohatsví, abychom byli šťastní. To prostě není pravda. Takže proč lidé stále nakupují tímto způsobem, který programově narůstá a ve výsledku vede k ekologické genocidě? A to je právě jeho typická, předurčená funkce. Jednoduše zadáte data do nastavení organismu a jako výstupy dostanete požadované chování, cíle či záměry. A mají k tomu veškeré technologické možnosti a chlubí se, jak se dostanou do vědomí dětí a ty pak tím, že o tom slyší, jsou hned nalaďeny na danou značku. Je třeba si uvědomit, že právě to dělá z lidí takové hlupáky. Lidé jsou naučeni být hloupí. Jedná se o poruchu systému hodnot. Víte, jestli existuje nějaký doklad o tvárnosti lidské mysli, jestli je nějaký důkaz, jak poddajné lidské myšlení může být a jak snadno se dají lidé řídit a usměrňovat na základě charakteru podnětů z jejich prostředí a co ho utužuje, tak svět komerčních reklam je jasným důkazem. Je třeba smeknout před stupněm vymývání mozků, kdy tito naprogramovaní roboti, zvaní „konzumenti“ cestují po světě, jenom proto, aby zašli do obchodu, kde utratí třeba 4000 USD za kabelku, kterou stojí vyrobit zhruba 10 USD v sweatshopu na druhém konci světa. A to jenom z důvodu společenského postavení, kterou tato značka představuje v naší kultuře. Nebo třeba ty starověké společenské tradice, které zvyšovaly důvěru a soudržnost ve společnosti, a které nám byly sebrány akvizičními a materialistickými hodnotami, kdy nyní obměňujeme bezcené „šmejdy“ několikrát do roka. Možná se divíme tomu, proč má dnes tolik lidí nutkání nakupovat a vlastnit. Přitom je jasné, že jsou naladěni již z dětství pohlížet na hmotné statky jako na symbol společenského postavení mezi přáteli a v rodině. Faktem je, že základy jakékoliv společnosti jsou hodnoty, které jsou styčnými body jejího fungování. Naše společnost, tak jak dnes existuje, může fungovat jedině, pokud naše hodnoty podpoří tu očividnou spotřebu, která je nutná k udržení systému tržního hospodářství. Před 75 lety byla spotřeba na jednu osobu v Americe a ve většině zemí 1. světa na polovině toho, co je dnes. Dnes máme vytvořenou a zavedenou novou konzumní společnost, a to kvůli skutečné nutnosti vyššího a vyššího stupně spotřeby. A právě z tohoto důvodu většina korporací utrácí více peněz za reklamu, než kolik stojí vlastní výroba samotného produktu. Pilně pracují na vytváření falešných potřeb pro naše uspokojení. A ono to funguje.
„Ekonomové“
Víte, oni ekonomové nejsou ve skutečnosti vůbec žádnými ekonomy. Jsou to propagátoři peněžních hodnot a je zjevné, že všechny jejich modely spočívají ve výměně symbolů, které jsou spojené se ziskem, ať už na jedné nebo na obou stranách, ale přitom jsou úplně odpojeni od skutečného, stávajícího světa reprodukce. V Ohiu jeden stařec nezaplatil účet za elektřinu – možná jste o tom slyšeli, a dodavatel elekřiny mu odpojil elektřinu a on umřel. Důvodem odpojení byl fakt, že by nebylo výdělečné poskytovat elektřinu někomu, kdo za ní nezaplatil. Myslíte si, že to bylo správné? Odpovědnost za odpojení však neleží na dodavateli elektřiny, ale na jeho sousedech, přátelích a kolezích, kteří nebyli natolik dobročinní, aby mu umožnili, jako jednomu z nás, zaplatit své účty za elektřinu. Hmmmmmm… Slyšel jsem dobře? Řekl snad právě, že smrt člověka, způsobená nedostatkem peněz, byla vinou… jiných lidí… nebo snad nedostatkem dobročinnosti? No tak to potom budeme potřebovat zavést hromadu televizních reklam a také ty malé, ubohé kasičky na výběr mincí v putykách a pár pěkných žebracích misek pro miliardu lidí trpících hladem na této planetě právě kvůli tomuto systému, který Milton Friedman podporuje. Když už se zabýváte filosofiemi Miltona Friedmana, F. A. Hyacka, J. M. Keynese, Ludwiga von Miseseho, či jakéhokoliv jiného tržního ekonoma, základní principy prakticky nikdy neopouští peněžní omílačky. Je to jako náboženství. Analýza spotřeby, politika stabilizace rozpočtových schodků, agregátní poptávka… Tohle existuje jako nikdy nekončící, sebestředný, sebeobhajující se tématický okruh, kde potřeby lidstva, přírodní zdroje a jakékoliv formy životapodpůrných snah jsou ze zásady vyloučeny a nahrazeny zvláštní představou, že lidé, kteří spolu bojují o peníze, každý motivován jen svými vlastními, skoupými zájmy, záhadně vytvoří udržitelnou, zdravou a vyváženou společnost. V této teorii, v této doktríně nejsou žádné směrnice pro život. O co se snaží? Jde jim o sledování toku peněz. A to je vše! Předvídá snad sledování toku peněz vše, co je podstatné? Zaprvé – nejsou tu žádné směrnice pro život. Hej, žádné směrnice! Zadruhé – všichni agenti jsou „zlatokopky“, sledující pouze svůj vlastní prospěch. Jinak řečeno, nemyslí na nic, než na sebe samé a jak pro sebe získat co nejvíc. To je podstata jejich logiky. Jejich volba je sebe-maximalizace. A jediný jejich zájem je co nejvíce peněz a komodit pro sebe samé. Takže, kde tady máme společenské vztahy? Nikde, tedy až na proces obohacování se. A kde jsou přírodní zdroje? Nikde, kromě jejich vykořisťování. A kde tu najdeme rodinu a její schopnot přežití? Nikde. Rodina musí mít peníze, aby se o sebe postarala. Takže, neměla by ekonomika nějak řešit potřebu lidstva? Není právě to ten základní problém? Slovo „potřeba“ snad ani není ve vašem slovníku, že? Překrucujete to v „chtění“. A co je to chtít? To znamená koupěschopnou poptávku s odhodláním nakupovat. Pokud to je tedy koupěschopná poptávka s vůlí nakupovat, nijak to nesouvisí s lidskými potřebami, protože možná někdo není součástí koupěschopné poptávky, ale zato zoufale potřebuje například vodu. Nebo koupěschopná poptávka možná chce zlaté záchodové prkénko. Takže kam tohle spěje? Ke zlatému záchodovému prkénku. A tomu říkáte ekonomika? Vážně, když se nad tím zamyslíte, je to určitě ten nejbizarnější klam v historii lidského myšlení.
Monetární systém
Zatím jsme se soustředili na systém trhu. Ale tento systém je vlastně jen polovinou globálního ekonomického paradigmatu. Druhou polovinou je „monetární systém“. Zatímco tržní systém řeší interakci lidí, usilující o zisk napříč pracovním spektrem, výrobou a distribucí, monetární systém je základní soubor opatření, nastolených finančními institucemi, které mimo jiné vytváří podmínky pro tržní systém. Ten obsahuje často slýchané pojmy jako jsou úrokové sazby, půjčky, dluh, peněžní nabídka, inflace atd. A zatímco by se vám možná chtělo si rvát vlasy, když slyšíte ty žvásty monetárních ekonomů: „Mírná preventivní opatření mohou zabránit potřebě drastičtějších zásahů v budoucnu.“ Povaha a následky tohoto systému jsou ve skutečnosti celkem prosté: Naše ekonomika nebo globální ekonomika, je ovládána třemi základními prvky. Jedním je bankovní systém částečných rezerv – banky vytváří peníze z ničeho. Dále je založena na dohodnutém úroku. Když si půjčíte peníze, musíte splatit víc než jste si půjčili, což vlastně znamená, že vytváříte peníze z ničeho, což musí být kompenzováno vytvářením ještě většího množství peněz. Žijeme v nekonečném paradigmatu růstu. Ekonomické paradigma, ve kterém žijeme je Ponziho schéma. Nic neroste věčně. To je nemožné. Skvělý psycholog James Hillman napsal: „Jediné, co v lidském těle roste po dosažení určitého věku, je rakovina.“ A není to jen objem peněz, který musí neustále růst, ale také množství spotřebitelů. Spotřebitelů, kteří si půjčují peníze za úrok, který generuje více peněz a to samozřejmě nelze dělat do nekonečna na omezené planetě. Lidé jsou v podstatě nástroje k vytváření peněz, které musí generovat další peníze, aby se celá ta věc nerozpadla. A to se právě teď děje. Jsou jenom dvě věci, které potřebujete vědět o monetárním systému. Zaprvé – všechny peníze jsou vytvořeny z dluhu. Peníze jsou zpeněžený dluh. Ať už je zhmotněný ve státních dluhopisech, ve spotřebitelských úvěrech nebo v kreditních kartách. Jinými slovy. Pokud by všechny dluhy světa teď měly být splaceny, nezůstal by v oběhu jediný dolar. A zadruhé – všechny půjčky jsou zpoplatněny úrokem. A peníze, potřebné na zaplacení těchto úroků jednoduše neexistují v oběhu, ani nikde jinde. Půjčkami je tvořen jen jeden mechanismus, a to množství peněz v oběhu. Takže, kdyby teď měl být celý dluh splacen, nejen že by v oběhu nezůstal jediný dolar, ale obrovské množství peněz by zůstalo nesplaceno, které by doslova nešlo splatit, protože by nebylo čím. Následkem tohoto všeho jsou dva nevyhnutelné jevy. Inflace a bankrot. Pokud jde o inflaci, tu dnes vidíme jako dlouhodobý trend prakticky v každé zemi. A pevně spjatou se svou příčinou, kterou je neustálý růst množství peněz, které jsou potřeba k pokrytí úroků a udržení celého systému v chodu. Pokud jde o bankrot, tak ten přichází v podobě zhroucení z předlužení. K tomuto kolapsu nevyhnutelně dojde u jedince, podniku nebo státu a typicky nastává v okamžiku, kdy úroky už jednonuše není z čeho zaplatit. Ale tohle všechno má i svou světlou stránku. Tedy alespoň pokud jde o tržní systém. Dluh totiž vytváří tlak. Dluh vytváří otroky příjmu. Zadlužený člověk spíš přistoupí na nízkou mzdu, než člověk nezadlužený, a tak se stává levnou komoditou. A to je skvělá zpráva pro korporace – mít k dispozici hromadu lidí bez finanční mobility. Ale momen – totéž platí pro celé státy. Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které většinou slouží jako prostředníci pro zájmy nadnárodních korporací, dávají gigantické půjčky zemím v problémech za velmi vysoké úrokové sazby. A potom, když jsou tyto země po krk ve sračkách a nemohou platit, jsou aplikována úsporná opatření. Korporace vtrhnou do země, zřídí sweatshopy a vezmou jejich přírodní zdroje. To je panečku tržní efektivita. Ale pozor! To není všechno! Víte, máme zde unikátní hybrid monetárního a tržního systému, zvaný trh s cennými papíry, který namísto toho, aby produkoval něco hmatatelného, jen kupuje a prodává peníze. A když přijde na dluh, víte co udělají? Přesně tak! Obchodují s ním! Oni vlastně kupují a prodávají dluhy pro zisk. Od obchodu s nesplacenými úvěry, přes spotřebitelské úvěry s ručitelským závazkem, až po komplexní deriváty sloužící k zamaskování dluhů celých států, jako byla např. tajná dohoda investiční banky Goldman Sachs a Řecka, která téměř zbortila celou evropskou ekonomiku. Takže pokud jde o obchod s cennými papíry a Wall Street, máme zde zcela novou úroveň šílenství, která se zrodila spolu s žebříčkem hodnoty peněz. Vše, co potřebujete vědět o trzích, bylo napsáno v úvodníku Wall Street Journal před několika lety s názvem „Lekce mentálně postiženého investora“. A v tomto úvodníku objasnili, proč jsou lidé s mírně poškozeným mozkem lepší investoři, než lidé s normálně fungujícím mozkem. Proč? Protože člověk s částečně poškozeným mozkem nemá schopnost empatie. To je klíčové. Pokud nemáte schopnost empatie, jste dobrý investor. A tak je Wall Street plná lidi bez empatie. Jít tam, rozhodovat a obchodovat a nemít vůbec žádné výčitky svědomí, žádnou představu, jak by to, co dělají, mohlo ovlivnit jejich bližní. Takže vychovávají takové roboty. Tito lidé nemají duše, a protože těmto lidem už ani nechtějí platit, tak vytvářejí roboty, skutečné roboty, opravdové algoritmické obchodníky. Goldman Sachs a skandál s vysokofrekvenčními obchody. Umístili počítač poblíž New Yorské burzy. Tento počítač, umístěný ve speciálním datacentru, předpřipravuje všechny obchody a posílá na burzu množství příkazů takovým způsobem, že získají centy a pěticenty z každé transakce. Je to jakoby celý den přečerpávali peníze. V jednom čtvrtletí minulého roku udrželi 30 nebo 60 dní v řadě bez jediného poklesu a vydělali denně miliony dolarů? To je statisticky nemožné! Když jsem pracoval na Wall Street, fungovalo to tak, že každý dává úplatky nadřízenému. Makléř uplácí ředitele kanceláře, ředitel kanceláře uplácí regionálního manažera prodeje, regionální manažer prodeje uplácí celostátního prodejního manažera. To je běžná praxe. Který z průměrných makléřů dostane největší bonus na Vánoce? Úředník dohlížející na dodržování pravidel. Dohlížející úředník tam sedí celý den. Má zajistit, aby nedošlo k porušení pravidel při tvorbě marže a abyste dodržovali zákony. Jasně, samozřejmě do takové míry, že můžete úředníka podplatit, no jasně, to je v pořádku, dodržujete zákon! Takže jak se z podvodu stal systém? Už to není vedlejší efekt. Je to systém. Je to jako ve starém vtipu od Woodyho Allena. Říká: „Doktore, můj bratr si myslí, že je kuře.“ A doktor říká: „Vezměte si prášek, to by mělo problém vyřešit.“ A on říká: „Ne doktore, vy to nechápete. My potřebujeme vajíčka.“ Jasné? Tak se z obchodování s falešnými pohledávkami sem a tam mezi bankami, za účelem vytvoření poplatků a bonusů, stal motor ekonomiky Spojených států, který vytváří růst HDP. Přestože v podstatě obchodují s falešnými pohledávkami, u kterých není absolutně žádná naděje, že budou splaceny. Zpracovávají, vytvářejí a zajišťují něco, co neexistuje. Pokud napíšu $20 mld. na ubrousek a prodám ho J. P. Morgan a J. P. Morgan napíše $20 mld. na ubrousek a u baru si tyto ubrousky prohodíme, navzájem si proplatíme 0,25% na poplatcích, vyděláme spoustu peněz na náše vánoční bonusy. Každý máme na účtě ubrousek v hodnotě $20 mld., který nemá vůbec žádnou hodnotu do té doby, než systém už není schopen absorbovat falešné ubrousky a v tomto případě půjdeme za vládou, aby nám pomohla. A kvůli Wall Street a globálnímu akciovému trhu zde máme minimálně okolo 700 bilionů dolarů nesplacených falešných pohledávek, zvaných deriváty, stále čekajících na zhroucení. Částka přesahující desetinásobek hrubého domácího produktu celé naší planety. A zatímco jsme byli svědky finančních záchran korporací a bank vládami, které si samozřejmě peníze na jejich záchranu vypůjčily komicky od bank, nyní jsme svědky pokusů vyplatit celé státy uniemi jiných států skrze mezinárodní banky. Ale jak potom vyplatit celou planetu? Neexistuje jediná země, která by se netopila v dluzích. Kaskáda nesplatitelných dluhů, které vidíme, může být jen začátkem krachu, stačí použít matematiku. Bylo odhadnuto, že daň z příjmu by v USA musela být zvýšena na 65% na osobu, jen pro pokrytí úroků v blízké budoucnosti. Ekonomové nyní předpovídají, že během několika dekád zbankrotuje 60% všech států na světě. Ale moment, ujasněme si to. Celý svět zbankrotuje – ať už tenhle nesmysl znamená cokoliv, jen kvůli vynálezu jménem „dluh“, který vlastně ani fyzicky neexistuje. Dluh je jen součástí hry, kterou jsme zavedli. A přitom blahobyt miliard lidí je tím teď ohrožen. Extrémní nezaměstnanost, stanová města, rozšiřující se chudoba, zavedená úsporná opatření, zavírání škol, hladovějící děti a další podoby strádání rodin. Všechno díky tomuto pečlivě propracovanému výsmyslu. Jsme vážně tak zkurveně dementní?! Hej! Hej! Marsi, kámo. Pomoz trochu příteli, ne? Už dospěj. Saturne! Jak se daří? Pamatuješ tu kouřící mlhovinu, s kterou jsem tě tehdy dal dohromady? Hele, Země, poslyš. Už nás všechny trochu štveš. Dostala jsi všechno a všechno jsi promarnila. Máš víc než dost surovin a dobře to víš. Proč už nedospěješ a nenaučíš se kurva trochu zodpovědnosti? Tvoje máma by z tebe neměla radost. Jsi v tom sama, holka. No jo, jasně.
Veřejné Zdraví
S tímhle vším na zřeteli. Od stroje na plýtvání jménem tržní systém, až po stroj na dluhy známý jako monetární systém, tvořící paradigma peněz a trhu, které dnes definuje globální ekomoniku. Je zde jeden důsledek, který se vine celým tímto systémem: Nerovnost. Ať už jde o tržní systém, který má přirozený sklon ke vzniku monopolů a posilování moci, přičemž také vytváří skupiny bohatých průmyslových odvětví, které vyčnívají nad ostatními bez ohledu na prospěšnost. Například fakt, že špičkovým manažerům z Wall Street jde do kapsy přes 300 miliónů dolarů ročně, zatímco jejich přínos je doslova nulový. Mezitím vědci hledající léky na choroby a snažící se pomoci celému lidstvu, berou nějakých 60 tisíc ročně, pokud mají to štěstí. Nebo pokud jde o monetární systém, který má rozdělení lidí do tříd vestavěn přímo ve své struktuře. Například: Pokud mám 1 milion přebytečných dolarů a dám je na vkladový účet se 4% úrokem, získám ročně 40.000 dolarů. Žádný přínos společnosti, nic takového. Nicméně pokud patřím k nižší třídě a musím si půjčit, abych si koupil auto nebo dům, platím úrok z úvěru, který, ve své podstatě, financuje výnos toho milionáře se 4% úrokem na vkladovém účtě. Toto okrádání chudých pro obohacování bohatých je základním, neodmyslitelným aspektem monetárního systému. Mohlo by být označeno jako „strukturální třídění“. Samozřejmě, historicky bylo společenské rozvrstvení vždy považováno za nespravedlivé, přesto evidentně celkově akceptováno, stejně jako dnes, kdy 1% populace vlastní 40% světového bohatství. Pomineme-li materiální nespravedlnost, je zde ještě něco jiného, co se odehrává pod povrchem této nerovnosti, co způsobuje obrovské zhoršování veřejného zdraví jako celku. Víte, myslím, že lidé jsou často rozpačití z kontrastu mezi materiálním úspěchem našich společností, nebývalou úrovní blahobytu, a celou řadou sociálních selhání. Když se podíváte na míru zneužívání drog, násilí nebo sebepoškozování mezi mládeží, nebo na psychické nemoci, je jasné, že v našich společnostech dochází k něčemu krajně nemorálnímu. Údaje, které vám popisuji, jednoduše prokazují, že intuice, kterou lidé mají po celá staletí, a to sice, že nerovnost je rozvratná a společensky korozní. Avšak tato intuice je pravdivější, než jsme si kdy mohli představit. Existují velmi silné psychologické a sociální dopady nerovnosti. Domnívám se, že více souvisejí s pocity nadřazenosti a podřízenosti. Tento druh rozdělení. A možná s ním přichází i projev respektu a neúcty – lidé na spodku společnosti cítí, že je na ně pohlíženo shora. Což je mimochodem důvod, proč je násilí mnohem běžnější ve více nerovných společnostech. Spínačem násilí jsou často právě pocity lidí, kteří se cítí přehlíženi a nerespektováni. Pokud bych měl zdůraznit jeden princip, ten nejdůležitější princip, zásadní pro prevenci násilí, byla by to „ROVNOST“. Tím nejpodstatnějším faktorem, který ovlivňuje míru násilí, je stupeň rovnosti proti stupni nerovnosti v dané společnosti. Takže to, co tu sledujeme, je druh všeobecné sociální dysfunkce. Nejde jen o jednu či dvě věci, které selhávají. Jak se totiž nerovnost zvětšuje, zdá se, že jde úplně o všechno. Ať už mluvíte o kriminalitě, zdraví, psychické nemoci a dalších. Jedním z opravdu znepokojujících zjištění týkající se zdraví je, že hlavně nesmíte nikdy udělat jednu chybu – být chudý. Nebo se narodit chudý. Vaše zdraví za to zaplatí nekonečně mnoha způsoby. Něčím, co je známé jako „socioekonomický zdravotní pád“. Jak jdete dolů z nejvyšší společenské vrstvy – ve smyslu socioekonomického postavení, každým krokem se zdraví zhoršuje celou řadou různých nemocí. Průměrná délka života se zkracuje. Novorozenecká úmrtnost – všechno, na co se podíváte. Takže velkým problémem je, proč vlastně tento pád existuje. Odpověď je velmi jednoduchá. Pokud jste chronicky nemocní, nebudete dostatečně produktivní, tudíž zdraví spoluurčuje socioekonomické rozdíly. V každém případě – na této jednoduché úrovni byste se mohli podívat na současné socioekonomické postavení desetiletých, které předurčí jejich zdravotní stav o desetiletí později. Takže tady máme kurz příčinné souvislosti. Další – Aha, to je naprosto jasné – chudí si nemohou dovolit lékaře. To je dostupnost zdravotní péče? Nemá to s tím co dělat, protože vidíte ty samé sklony v zemích s všeobecným systémem zdravotnictví a sociálním lékařstvím. Ok – další „jednoduché vysvětlení“. Aha. V průměru, čím jste chudší, tím spíše budete kouřit, pít a podléhat rizikovým faktorům životního stylu. Ano, ty přispívají, ale pečlivé studie ukázaly, že objasňují možná tak třetinu případů. Takže co zbývá? Co zbývá, má ohromnou souvislost se STRESEM z chudoby. Tedy, čím jste chudší, a můžeme začít u osoby, jejíž příjem je o dolar nižší, než má Bill Gates… čím jste v této zemi chudší, tím horší je vaše zdraví. Tohle nám říká něco velmi důležitého. Spojitost zdraví a chudoby není o tom, jestli jste chudý, ale o tom, jestli se cítíte chudý. Stále více pozorujeme, že chronický stres má velmi zásadní vliv na zdraví, ale tím nejzávažnějším zdrojem stresu je kvalita společenských vztahů. A je-li tu něco, co snižuje kvalitu sociálních vztahů, pak je to socioekonomické rozvrstvení společnosti. Věda nyní ukázala, že bez ohledu na hmotný blahobyt, stres ze života v rozvrstvené společnosti vede k obrovskému spektru zdravotních problémů. A ty jsou tím horší, čím větší je společenská nerovnost. Průměrná délka života: vyšší v rovnějších zemích. Zneužívání drog: nižší v rovnějších zemích. Psychické nemoci: méně v rovnějších zemích. Sociální kapitál – ve smyslu schopnosti lidí si navzájem důvěřovat: Přirozeně větší v rovnějších zemích. Úroveň vzdělání: vyšší v rovnějších zemích. Počet vražd: menší v rovnějších zemích. Zločinost a počet věznů: nižší v rovnějších zemích. A tak to jde dál a dál: Novorozenecká úmrtnost – obezita – počet nezletilých matek: méně v rovnějších zemích. A možná to nejzajímavější: Inovace: větší v rovnějších zemích, což zpochybňuje ten celé věky starý názor, že soutěživá, rozvrstvéná společnost je nějak kreativnější a vynalézavější. A navíc, studie, provedená ve Velké Británii, zvaná Whitehall Study, potvrdila, že existuje sociální rozdělení nemocí podle toho, na jaké příčce socioekonomického žebříčku stojíte. Například se zjistilo se, že nejnižší příčky této hierarchie měly čtyřnásobně vyšší úmrtnost způsobenou nemocemi srdce, než nejvyšší příčky. A tento vzorec existuje bez ohledu na dostupnost zdravotní péče. Tedy – čím horší je relativní finanční situace jedince, tím horší je jeho průměrný zdravotní stav. Tento jev je zakořeněn v něčem, co můžeme nazývat „psychosociální stres“. A to je základem těch největších sociálních deformací zamořujích naši dnešní společnost. Jejich příčina? Monetárně-tržní systém. Nenechte se mýlit: Největší ničitel ekologie. Největší zdroj odpadu, spotřeby a znečištění. Největší dodavatel násilí – války – zločinu – chudoby – týrání zvířat a nelidskosti. Největší generátor sociálních a osobnostních neuróz, mentálních poruch – deprese, úzkosti. Nehledě na největší zdroj společenské paralýzy, která nám zabraňuje pohnout se k nové metodologii – zdraví jedince, globální udržitelnosti a vývoji na téhle planetě. Není to žádná zkorumpovaná vláda nebo zákonodárci. Žádná korporace nebo bankovní kartel. Žádná chyba v lidské povaze. A žádná tajná společnost, která ovládá svět. Ve skutečnosti je to SOCIOEKONOMICKÝ SYSTÉM jako takový, v jeho samotných základech.
zdroj: „článek je okopírován, pro doplnění a upřesnění k článku – PENÍZE – dobrý sluha, špatný pán“
a zároveň je ochutnávkou z dokumentárního filmu Zeitgeist: Moving forward
http://dokumentarni.tv/spolecnost/duch-doby-3-posun-vpred-zeitgeist-moving-forward