Byl jsem v posledních dvou zaměstnáních obchodní manažer a navštívil spousty firem v ČR. V posledním zaměstnání jsem navštěvoval automobilový průmysl a elektrotechnický průmysl a všude tam, kde se daly prodat speciální obaly, které firma vyráběla.
Tam vidíte pod pokličku. Navštěvujete různé lidi, od ředitelů a vedoucích oddělení, až po dělníky, vidíte různé technologie a postupy.
Zde, v ČR, vyrostly jen v automobilovém průmyslu, různě mezi sebou propojené, stovky velkých zahraničních, výjimečně českých, firem. Ty jsou řízeny převážně ze zahraničí a málokdo z Čechů má možnost opravdu rozhodovat o tom, jakým směrem se firma bude orientovat, nebo co bude vyrábět. To samozřejmě přináší mnoho frustrace i mezi samotnými nákupčími, technology, vývojáři a lidí ve výrobě.
Všichni se cítí být ovládání skupinkou supermanažerů, kteří rozhodují o všem a o ničem. Většina rozhodnutí, která totiž činili, byla vždy pod taktovkou peněz, ekonomiky firmy a jejich dluhů. Všechno se točilo pouze a jen kolem vyššího obratu, růstu, úspor.
Toto ovšem přinášelo nerespektování potřeb lidí, nechuť zabývat se novinkami ze světa alternativní energie, či jiné nové technologie a jen pokračovat v zaběhnutých kolejích, které byly nejlevnější a již existující. Jakákoli novinka vyžaduje vývoj, čas, lidi a investice, které se musí nejlépe ihned, maximálně do jednoho roku vrátit. Slepě se blokují jakékoli změny pro skutečnou efektivitu z důvodů nutných investic, na které nejsou peníze.
Mnohdy však ještě hůře, kdy by novinka mohla natolik celkově zjednušit výrobek či proces, že by pak museli zlevnit své výrobky, což je v růstové ekonomice absolutně nežádoucí efekt.
Firemní obrat by začal klesat a banky tento trend vyhodnocují, jako nebezpečný trend pro splácení dluhů. Každý jednatel ve firmě musí v bankách škemrat o ůvěry a složitě dokládat hospodaření firmy. Pokud banky uvidí, že obrat klesá, tlačí firmu k urychlené nápravě. Neučiní-li tak, nechají firmu zbankrotovat.
Legrace končí, když zjistíte, že všechno je jen hra, když se kočka točí dokola a snaží se kousnout do ocasu.
Přes to jsem se snažil.
Měl jsem dostatek zakázek. Obrat jsem zvyšoval meziročně o 100%. Po třech letech, jsem se dostal, jen na svých zákaznících na obrat, který tvořil podíl celkového obratu firmy 33%. Věděl jsem, že díky krizi ubylo mnoho zakázek od klíčových zákazníků, které tvořili zbývajících 67%. Bylo mi jasné, že i ten můj přínos je stále málo a navíc sám již nejsem schopen další přinést, protože veškerý čas, jsem již věnoval udržení mým 33%.
Najednou jsem se stal neschopným obchodníkem, který již nepřináší firmě růst, nýbrž pocit frustrace, který jsem předával. Pak jsem si vzpoměl na slova jednoho manažera, který mluvil o syndromu vyhoření a jak každý obchodní manažer, ředitel firmy, jednatel atd. má ve firmě životnost maximálně 2 roky.
Vydržel jsem tři roky v tomto zaměstnání, ale jelikož jsem byl už pěkně vycucnutý z minulého zaměstnání, kde jsem taky manažeřil, byly tyto tři roky fatální a dnes už chápu, proč se o zaměstnancích mluví jako o lidských zdrojích. My, lidské zdroje, jsme využity zneužity, použity, vycucnuty. Následně odhozeny a vyměněny za čerstvé síly.
Během této doby jsem dobře sledoval, co se také děje ve výrobě. Lidi byli čím dál nespokojenější a nasranější. Aby tento nežádoucí efekt byl potlačen, vymývali se mozky právě růstem a nutností šetřit. Když se to nelíbilo, přikročilo se k buzerování za každou maličkost, aby se lidi uťápli a začali mít strach o práci. Je krize a na každé Vaše místo je tu 100 nových uchazečů.
Tato kombinace vyhrůžek a buzerace s podivem funguje vždy, i když to je ve skutečnosti strach manažerů z toho, že by se lidi naštvali kolektivně a začali by stávkovat. Všechny „lidské zdroje“ najednou nejsou schopni nahradit, protože jejich nově čekající lidi, by už nikdo nezaučil a nezaškolil.
Problémem není absence odborů v těchto firmách, ale krátká životnost „lidského zdroje“. Během dvou let se Váš kolektiv tak zásadně rychle mění, že nemáte ani nejmenší chuť se s někým přátelit natož tak zakládat odbory, které jsou navíc velmi nežádoucí.
Toto jsem již na vlastní kůži zažil, když jsem začínal, jako dělník v mé první práci hned po vojně, která fungovala na obdobném principu. Ostatně toto jsem již psal v minulém článku. Jak přijít o všechno během 10 let.
Zákonitě po těchto zkušenostech, musí přijít otázka, jaký smysl toto má a co je toho skutečnou příčinou ?
Když jsem se po třech letech fyzicky i psychicky zhroutil, změnil jsem život a začal pátrat. O tom budu psát příště. Sama o sobě si tato změna a její průběh zaslouží samostatný článek. Jednalo se totiž o změnu života v kombinaci s materiální detoxikací, která trvala téměř rok.
Dnes mám zcela jasnou představu, co se děje a jsem velmi rád, když vidím a sleduji, jak to dochází více a více lidem po celém světě.
Posuďte sami, zda-li jsem oprávněný být v pozici kritika tohoto systému.
Prožil jsem si jej se všemi pozitivními i negativními důsledky a znám mnoho dalších lidí, kteří to vidí úplně stejně i když se pohybovali v jiné části systému.
Pravda o růstové ekonomice je v tomto videu názorně i humorně vysvětlena, kde hovoří bývalý ekonom a bankéř Andreas Claus, který se pohyboval v nitru ekonomiky a který přinesl do mého hledání pravdy, zásadní skutečnost o fungování nynější ekonomiky.
Byl to poslední kousek pravdy, který mi chyběl v celistvém obrazu.